Na návštěvě u Pána Zla - Voldemort na smrtelné... židli

„Já umírám!!“ rozlehl se přijímací halou Nemocnice svatého Munga vysoký hlas s hysterickým nádechem.
„To bude v pořádku, uvidíte,“ odvětil mateřsky konejšivý hlas.
„Určitě umřu, nic mi už nepomůže,“ pokračoval dál, dříve téměř mužsky znějící, nyní už opravdu hysterický, hlas, jako by sestru ani neslyšel. „Umřu, umřu, umřu…“
„Tak si dejte říct, jen se Vám na to podívám.“
„To bude bolet!“ rozkřikl se Ten-kdo-se-(skoro)-ničeho-nebojí.
„Ale no tak, měli jsme tu už horší případy…“ pokračovala sestra, jako by nic.
„Ale já určitě umřu!“ odmítal se s tím smířit udatný Pán Zla.
Ostatní kouzelníci a čarodějky, čekající v hale, se už začínali otáčet po zdroji toho rušivého povyku. Někteří se pochechtávali, ukazujíce si na temného Lorda.
„Pane Voldemorte,“ řekla, stále přívětivě, ale rázně sestra, „pokud si nepřejete ošetřit, musím Vás požádat, abyste opustil nemocnici nebo alespoň nedělal takový hluk. Naši pacienti potřebují klid.“
Kdyby měl Vládce světa v tu chvíli u sebe funkční hůlku, svíjela by se sestra na podlaze, přišpendlená přinejmenším Cruciatem. Takhle se ale náš milý Voldy zmohl na pouhé zlostné odfrknutí, až ze sebe nakonec dostal trpké: „Dobrá.“
„Takže, už se Vám na to můžu podívat?“ zeptala se mile sestra.
„Ale slibte mi, že to nebude bolet…“ téměř zašeptal temný Lord.
„To víte, že ne,“ ubezpečila ho.

…Po chvíli…
„Jak to myslíte, že si budu muset počkat???“ Voldemortův hlas už zase nabíral na síle.
„Přišel jste jako poslední, a to znamená, že jako poslední půjdete i na řadu,“ odpověděla nekompromisně sestřička.
„Cože??? Já, vznešený Lord Voldemort, Vládce světa, Ten-jehož-jméno-se-všichni-bojí-vysl…“ Zarazil se, pohlédl na sestru, která během výčtu jeho přízvisek upadla do mírného nepřítomného transu, ale nenapadlo ho nic, co by řekl na její adresu, a protože neměl ani hůlku, nikterak to, že ho nazvala jménem, nekomentoval. Raději pokračoval: „Já, abych seděl v čekárně s kdejakou lůzou a holotou? To snad nemyslíte vážně?“
„Naprosto vážně,“ odvětila s úsměvem sestřička. „Jen se pěkně posaďte.“
Vládce celého světa si uraženě dřepl na nejbližší sedátko a zůstal nabručeně sedět. „Sto sedmdesát tři šmejdů přede mnou. Sto sedmdesát tři. To se domů vrátím tak na Vánoce. Já, Lord Voldemort, na smrt zraněný, ani moje Viteály mě nezachrání, určitě umřu, sám v nemocniční čekárně na prosezené židli…“ pofňukával si pro sebe.

…Po pěti hodinách…
„Pacient číslo sto sedmdesát čtyři,“ zaznělo úředním tónem téměř prázdnou halou. „Číslo sto sedmdesát čtyři, prosím.“
Ten-jenž-dlouhým-čekáním-usnul, se trhnutím probudil ze snu, ve kterém měl tucet nových funkčních hůlek v každé kapse svého hábitu. Zaklel, ale když přišel na to, že pacient číslo sto sedmdesát čtyři je skutečně on, a že konečně může jít k lékouzelníkovi, aby mu potvrdil jeho diagnózu brzké smrti, nelenil, vyskočil ze sedátka a už rychle kráčel směr ordinace.
„Dobrý den,“ přivítal ho mladý lékouzelník.
„Spíš dobrý večer!“ pronesl ledově Voldemort.
Lékouzelník to přešel, jako by nic neslyšel, a pokračoval v předepsaném a léty ozkoušeném systému: „Tak, copak nás trápí?“
To byla chvíle pro Pána Zla. „Umírám,“ řekl, domnívaje se, že to jako vysvětlení bude stačit.
„A na co?“ zeptal se zdvořile lékouzelník, dívaje se při tom na Lordovu ovázanou ruku.
Ten se rozhodl zdravotníkově zvědavosti ulevit a začal si rozvazovat obvazy. „Jen počkejte chvilku, sám to uvidíte,“ vysvětloval horečně Voldemort. Konečně mu někdo potvrdí jeho obavy. Téměř se na to po těch pěti hodinách těšil. Po odmotání šesté vrstvy obvazu se ukázala miniaturní náplast, nalepená na jeho ukazováčku. Pán Zla ji obřadně odlepil.
Lékouzelník se přemáhal, aby se nezačal smát. „Pane, to je jen malilinká tříska,“ prohlásil, když se temnému Pánovi na ruku podíval.
„Ale hrozně to bolí,“ kňoural Ten-jenž-je-zosobněné-Zlo. „Určitě umřu, že jo?“
„Rozhodně ne,“ ubezpečoval ho léčitel. „Tohle je za chvíli venku. Bude na to stačit jen kapka desinfekčního léčivého lektvaru. Ten je velice jednoduchý, klidně jste si ho mohl udělat sám,“ pokračoval a vyndával při tom ze skřínky lahvičku s tekutinou. Ale i přes to, že byl k Pánu Zla zády a rachotil nádobkami, slyšel, jak, spíš pro sebe, zamumlal: „Kdyby Severus neztratil paměť…“
Lékouzelník mu lektvarem potřel malou ranku, ta se okamžitě zacelila a na povrchu kůže Voldemortova prstu zůstala ležet miniaturní třísečka. „Tak, to by bylo. Ještě dostanete preventivní injekci proti lignifikaci a levoběžnosti rukou…“ dodal s napůl pobaveným a napůl škodolibým výrazem ve tváři.
Cože to vlastně ta lignifikace a levoběžnost je, už se Voldemort nedozvěděl. Rychlostí, kterou by mu mohl závidět nejeden olympijský sprinter, totiž opustil ordinaci...
Pozn.: Lignifikace, je zdřevnatění.